Liebster Award

Internet je plný blogů a videí na nejrůznější témata. Často kvalita se ztrácí pod kvantitou a my končíme své hledání u známých blogů. Liebster Award je ,,ocenění” získané jinými blogery, kdy vás dotyčný nominuje, a pokud nominaci přijmete, tak dále plníte úkoly (viz. the rules). Tím můžete vašim přátelům představit blogy, které rádi čtete a můžete jim pomoci ke zvýšení sledovanosti. A zároveň představíte sebe a svůj blog více čtenářům. Continue reading “Liebster Award”

Co nám květ vlčího máku připomíná?

O Britech se právem říká, že mají ukázkový vztah k válečným veteránům. Panuje zde trvalá snaha udržet vysoké povědomí o válečných konfliktech bez snahy válku glorifikovat. Najdete tu mnoho válečných muzeí, vydávají se knihy a konají se akce, na kterých váleční veteráni vypráví své příběhy. V roce 2014 se u londýnského Toweru ,,vysadilo” 888 246 keramických květů vlčích máků – za každého vojáka z Británie nebo kolonií, který padl v prvním světové válce, jeden vlčí mák.

Blood-Swept-Lands-And-Seas-Of-Red-At-The-Tower-Of-London

Proč vlčí mák?

Červené květy v době první světové války pokrývaly hroby padlých na západní frontě. O symboliku se nevědomě zasloužil lékař John McCrae, který psal poezii, aby zmírnil své bolesti a útrapy při zranění vojáků a svých přátel. Jeho nejslavnější báseň Na polích ve Flandrech byla publikována časopisem Punch v roce 1915 a díky tomu se dostala do široké veřejnosti. Připnutím symbolického květu si lidé připomínají hrdinství vojáků a vzdávají jim úctu.

20171108-DSC_0279

Pro mě velmi příjemným překvapením bylo objevení kašny na památku československých parašutistů. A kde si tuto kašnu můžete prohlédnout? V Jephson Garden, jenž leží v malém městečku Leamington Spa kousek od města Coventry (zde zase najdete spojitost s Lidicemi a Ležáky). Občas jsem se sama divila, jak se české a britské dějiny prolínají.

20160709-_DSC0977

Ale proč o tom vlastně píšu?

11. listopadu se slaví Den válečných veteránů a symbolem tohoto dne je květ vlčího máku, jenž vetknutý do klopy vyjadřuje úctu a vzpomínky na bývalé vojáky. 10 a 11. listopadu se na veřejnosti objeví dobrovolníci, u kterých si můžete květ pořídit. Výtěžek půjde na nahrávání dalších vzpomínek válečných veteránů pro Paměť národa.

Rádi bychom kampaní všem československým válečným veteránům poděkovali, vyjádřili úctu a zároveň – s pomocí veřejnosti – přispěli k tomu, abychom mohli pro archiv Paměť národa zaznamenat vzpomínky těch, kteří ještě ve sbírce nejsou. Dokud je čas.”                     
 (zdroj textu)

Možná si říkáte, proč bych měl přispívat na nějaké nahrávání? Má to vůbec smysl? Už přispívám jinam…

Zcela chápu, když už podporujete organizaci, která vám je bližší nebo si říkáte, že už toho je tolik a že nevíte, kam přispívat a komu důvěřovat. V Ústí nad Labem snad každý den potkávám  lidi, kteří vybírají na útulky, postižené lidi, domovy důchodců… Málokdy přispěji. Podporuji však Pomocné tlapky, jelikož z vlastní zkušenosti vím, že pes se může stát členem rodiny, skvělým společníkem a nenahraditelným pomocníkem. Bude vás mít rád, i když budete chtít po něm stokrát jednu věc. Proč tedy nepodpořit organizaci, která se zabývá výcvikem psů a následně je předává lidem, kteří je potřebují. Je mi to blízké a vidím v tom smysl, tak stejně jako vidím ve společnosti Post Bellum, která dokumentuje příběhy, na které by se možná zapomnělo.

20171108-IMG_1712

Když jsem se procházela už tak trochu znuděně v Jephson Garden, všimla jsem si již výše zmíněné kašny, vedle které je i památná deska obklopená věnci s českými a slovenskými vlajkami. Nechtěla jsem tomu věřit. U Folkestonu zase uvidíte seznam československých letců. Stará generace nezapomíná, ale co bude dál s příchodem nové generace?

Je na nás,
aby se na jejich příběhy
nikdy nezapomnělo.

Nikdy nevíte, co se může stát a pro koho bude vyprávění důležité. Rychle se zapomíná. Už kolik studentů neví, co se stalo 17. listopadu a proč zrovna tohle datum? Čas plyne a záleží jen na nás, co se budeme snažit zachovávat a předávat dál. Já osobně si více odnesla z vyprávění jiných než z učebnice dějepisu. V tomhle ale musím velmi poděkovat mému učiteli dějepisu na základní škole, jenž historii vyprávěl jak ,,pohádku”. V deváté třídě nám zadal úkol, kdy jsme museli vyhledat osobu, která převypráví příběh nebo popíše situaci před rokem 1989. Nic lepšího udělat nemohl. Děda mi vyprávěl o svém životě a vzpomněl si na událost, kdy ruské tanky zabloudily k nim do vesnice. Ve třídě jsem si poslechla například o spolužákovo tetě, která si prošla koncentračním táborem a nebo o neúspěšné emigraci rodiny. Všechny příběhy nám přiblížily dobu a my si udělali nějakou představu.

Věřím v sílu příběhů a chci, aby je slyšely i mé děti a vnoučata. K čemu by vlastně byly všechny zážitky, utrpení, vítězství a vtipné historky, které by se nevyprávěly dále?

20171108-DSC_0289

Pokud vás zajímá více informací, tak vše najdete zde:

http://denveteranu.pametnaroda.cz/

https://www.postbellum.cz/

http://www.pametnaroda.cz/

Zámek Moritzburg: Podzimní den u Popelky

Listí se již dávno zbarvilo do teplých odstínů žluté a červené. Některé postupně padají a jsou poháněny na zemi studeným větrem. V teplém kabátu si užívám poslední sluneční paprsky a dívám se, jak se příroda postupně chystá na zimu. Je mi chladno, ale detailně si prohlížím ten slavný zámek, kde Popelka ztratila svůj střevíček.  Continue reading “Zámek Moritzburg: Podzimní den u Popelky”

Německo: Známý neznámý soused

Podnikla jsem s rodiči týdenní tour po severním Německu, navštívila Neuschwanstein, Moritzburg, Norimberk a každoročně navštěvuji drážďanské trhy. Německo znám spíše z vyprávění než z vlastní zkušenosti. Slyšela jsem o tajemném hradě Frankenstein, o květinovém ostrově, o průzračných jezerech a o nádherné bavorské přírodě. Ne! Opravdu nejsem ten typ člověka, co chce jenom poslouchat. Já to chci vidět, zažít, užít si každý okamžik a vyprávět a předávat dál. A proč jsem si právě vybrala Německo? Vzdálenost, sousedící země nebo levné jízdenky?  Continue reading “Německo: Známý neznámý soused”

Canterbury: Město tisíce příběhů

Většina z nás zná Canterburské povídky sepsané od anglického básníka Geoffrey Chaucera, ve kterých popisuje vtipné a divoké historky vyprávěné poutníky při cestě z Londýna do Canterbury. Zajímalo mě, jak takové město vypadá? Všichni mi ho doporučovali a říkali mi, že se mi bude moc líbit. Po návštěvě jsem jim musela dát za pravdu.

Canterbury je půvabné středověké městečko plné křivolakých uliček a typicky anglických starých domů. Když jsem vstoupila na hlavní třídu, neviděla jsem konec ulice. V Canterbury se konal festival a na každém rohu stáli umělci a přitahovali k sobě davy lidí. Ulice voněla čerstvým pečivem a květinami, které nabízeli místní farmáři.  Continue reading “Canterbury: Město tisíce příběhů”

Folkestone: Cesta za uměním a svobodou

„Svoboda neznamená nic pro ptáka, který se ještě nenaučil létat.“

S červenými fleky na těle (myslela jsem si, že to je jen alergie) jsem se vydala na kopec, na jehož vrcholu se mi naskytl krásný výhled na Dover a hrad. Ve městě bych bydlet nechtěla, ale okolní příroda mi vyrazila dech. Mohla bych se v ní procházet celé dny a stejně by mě to neomrzelo. Continue reading “Folkestone: Cesta za uměním a svobodou”

Můj restart života aneb nabírám síly na nová dobrodružství

Prvním podzimním dnem mi skončila moje yoga challenge, kterou pořádal km yoga team. Nikdy jsem  jógu aktivně necvičila, ale jelikož jsem se utápěla jen v myšlenkách a nemohla se na nic soustředit, vzala jsem challenge jako první krok ke zklidnění svých myšlenek. Byla jsem taková chodící mrtvola. Nikdy nezapomenu na ten pocit, kdy se mi sevřel žaludek a já cítila jen tlak, který nedokážu popsat. Nemohla jsem nic. Snažila jsem se zapomenout, ale ten nepříjemný pocit pořád přetrvával ve mně. Týden jen na coca cole a čokoládě. Osm kilo dole, třes v rukou a nehorázná bolest v lýtkách.

,,Duše je místem sama o sobě a dovede nám nebe změnit v peklo a peklo v nebe.” 

Continue reading “Můj restart života aneb nabírám síly na nová dobrodružství”

Z Dealu do Doveru: Sandále na pláž a osmnáct kilometrů za mnou

Srpnový den v Doveru vypadal velmi nadějně. Sluneční paprsky se rozbíhaly po bílých útesech, přímořský vánek přímo vybízel si jen sednout a zhluboka se nadechnout a nálada místních lidí byla veselá. Zmrzlinář mě tradičně anglicky oslovil: ,,Hi darling, how are you?” I když to nemám ráda (nejsem na to zvyklá), tak v Anglii je oslovení darling, honey, sweetheart  nebo baby úplně normální až přirozené. Den stvořený pro procházku.

V půl jedné jsem předala moje zlatíčko mamce a přemýšlela jsem nad tím, co budu dělat? Nabízel se mi Deal Castle, který se nachází přibližně sedmnáct minut  vlakem od Doveru. Převlékla jsem se, nasadila své oblíbené sandále se šňůrkami, sbalila fotoaparát, svačinu a vyrazila na průzkum. Continue reading “Z Dealu do Doveru: Sandále na pláž a osmnáct kilometrů za mnou”

White Cliffs of Dover

White Cliffs of Dover jsou oficiální ikonou Velké Británie a jsou po staletí znamení naděje a svobody. Pro obyvatele Anglie představují jakousi pomyslnou hradbu, která zemi chrání před nepřáteli. V nejvyšším bodě má útes 110 metrů a ve zvláště jasných dnech jsou bílé útesy vidět v některých částech severozápadního pobřeží Francie.

Známé byly již v antice, jelikož Římané patrně pojmenovali ostrov Albion (z latinského slova alba = bílý) kvůli barvě útesů. Nyní jsou ohroženy erozí a každý rok centimetr ubude. Též se však stalo, že již několikrát křída nasála vodu a zvětšila svůj objem a část útesů se rozpukala a spadla do moře.  Continue reading “White Cliffs of Dover”